Mít nohy v teple

To je opravdu důležité. Pokud v zimě člověk sedí delší dobu u počítače nebo u televize a má na nohou jen ponožky nebo pantofle, jsou nohy studené, i když se topí. To by už muselo být extra přetopeno, aby bylo teploučko i při zemi. 

Mám pár jehněčích kožešin, které začínají přebývat, a tak jsem se pustila do výroby papuček. Vzhled není rozhodující, nohy mám většinou pod stolem.

Inspirovala jsem se tady.

Je potřeba obkreslit chodidlo, tužku držet kolmo. Vepředu přidat 1cm a pak ještě dokola 1cm (0,5cm kvůli pohodlí+0,5cm na švy). Případně na to pohodlí přidat ještě o trochu více. Pak se krejčovským metrem nebo nějakou stuhou zjistí obvod toho modelu chodidla. Střih druhé části papuče vychází z obdélníku - délka se rovná obvodu střihu chodidla, šířka odpovídá požadované výšce papuče. Obdélník se přišije po obvodu podešve, ve špičce se nechá trochu nedošitý. Pak se přímo na noze  zjistí, jak se bude na nártu modelovat. Platí - dvakrát měř, jednou řež. 

Mám ten nártový šev trochu šejdrem, příště to bude lepší.

Šila jsem šev srstí k sobě, takže je vidět. Ten nártový šev se nedošívá až nahoru, aby se to dobře nazouvalo.

Určila jsem ke zpracování ještě další poněkud ošuntělou kožešinu a zkusila jiný střih. Inspirace zde. Udělám je ale nízké.

Rozpracováno: na jednom nártu mám šev, nechtělo se mi rozřezat další kožešinu, takže vzhled jde stranou.

Samozřejmě je potřeba pevná režná niť, raději dvojmo. Bez náprstku by to vůbec nešlo.

Neocenitelnými pomocníky jsou tyto svorky, nahrazují špendlení a jsou mnohem lepší. Patchworkářky to znají.

Zatímco toto píšu, lebedím si už v mých "ovečkách".

Co se v mládí naučíš..

Dnes skoro nemá smysl šít si oblečení, dokonce ani pro děti ne. Jenže někdy nastanou situace, kdy se nějaká zručnost může hodit.

Mám zdravotní problém, pravá ruka trpí dost silným otokem a já mám při koupi konfekce potíž - rukáv je mi velmi těsný. Občas si nechám nějaký letní kostýmek ušít na míru, ale co s kabáty? Nezbývá než hledat a zkoušet.

Teď jsem narazila na výprodeje a ceny byly neodolatelné. Zakoupila jsem bundu o tři velikosti větší a dala se do úpravy. Riziko bylo zanedbatelné, za ty peníze neseženu ani pracovní bundu ke krmení ovcí.

Bunda je nepodšívkovaná. Látka je impregnovaná proti dešti a na rubu je nějak přilepená zateplovací jakoby sametová látka.

Rozpárala jsem odzdola celkem šest svislých švů. Zipy, kapsy a límec zůstaly netknuté.

Dva dny jsem mudrovala, o kolik budu muset zmenšovat a kde. Prostudovala jsem si tabulku konfekčních velikostí a viděla jsem, že musím kolem dokola ubrat 18cm- vzadu 8cm, na bocích 2cm a vpředu 8cm. Přední švy byly nejnáročnější. Taky jsem musela částečně rozebrat další švy, aby se ty upravované daly zase zapracovat. Pak jsem jeden večer pod lampičkou opatrně párala a další den odpoledne bundu zase sešila.

Hotovo! Černá látka se špatně šije, ale pak tam nevidí ani ostatní ty mírné prohřešky:-)

Využila jsem odstřižku z předního švu a rozšířila ještě trochu víc pravý rukáv, když už jsem to měla rozpárané. Je to vidět na obrázku - svisle středem, lze poznat podle narušené struktury vzoru. V reálu to v podstatě není vidět, šev je při těle.

Bundu budu asi úplně normálně nosit, jako pracovní bude využívána až časem. Že bych se ještě do něčeho pustila?

Klíčení a pučení

 Co se týče užívání luštěnin v kuchyni, mám dost špatné svědomí. Když už jsem se rozhodla věc trochu napravit, tak samozřejmě začalo to protivné - namočit předem do vody, nejlépe přes noc. Inspirovaná nějakým článkem, přikročila jsem i k nakličování hrachu, abych si vyzkoušela typicky staročeské postní jídlo - pučálku. 

Hrách už je skoro připraven, klíčky mají být asi centimetrové.

Postup: Zakoupit si neloupaný, nepůlený hrách. Prostě neporušená zrnka. Pro první pokus stačí naplnit třetinu obyčejného hrnku suchým hrachem. Na 2 dny namočit do vody, vodu nejméně jednou denně vyměnit. Pak se voda slije a hrách se jen protřepává a prolívá vodou, aby byl vlhký. Kdyby zůstal pořád ponořený ve vodě, tak leda zkvasí a zhnije. Třetí až čtvrtý den má centimetrový klíček, záleží na teplotě. Na pánev se dá lžíce rostlinného oleje nebo sádla a na zahřátou pánev se vysype naklíčený hrách, teplota se volí spíš vyšší. Lepší než míchání je občasné zakroužení pánví. Hrášek rozhodně nemá být připálený, míru opražení je nutné vyzkoušet. Sladkou variantu jsem ještě nezkoušela, jen jsem pučálku lehce osolila. Sůl zvýraznila přirozenou sladkou chuť hrachu. 

Tohle jídlo jsem vůbec neznala, ale ani se nedivím, že naši předkové je měli tak rádi.

Pučálka se dá dělat i z tzv. římského hrachu - cizrny. Tady je vidět, že klíčky už se z cizrny derou, mohla by se pražit. Je na chuť jemnější než hrách.

Mnohem častěji klíčím zelené mungo fazolky. Nepražím je, ale jím přímo jako přílohu nebo jimi něco posypu.

Doporučuji trochu zbavit těch slupek. Není to nutné, ale pak jsou fazolky ještě chutnější. Vyberte mrtvá zrna, která nenabobtnala a nevyklíčila. Jsou tvrdá, zub si asi nezlomíte, ale nepříjemně to křupe.

Po slití vody používám na doklíčení tyto kelímky, někdy mi slouží na okapávání domácího sýra. Stačí ale obyčejná sklínka od majonézy.

Na stará kolena jsem pochopila, jak předkové ve zdraví přežili zimu bez kurdějí a bez dovozu cizokrajného ovoce - jablka ve sklepě, kysané zelí ve škopku a občas obyčejná pučálka.