Babička šije

Najednou byla potřebná nějaká taška do hudebky, aby se tam vešel sešit klavírní školy, něco na přezutí a lahvička s pitím. Rozměry byly dány a taška skoro ušitá. Jenže pohádková kniha podobných rozměrů se tam sice vešla, ale další věci ne. Takže byly zde dvě možnosti: tašku dokončit a ušít jinou nebo párat a nějak improvizovat. Rozhodla jsem se pro druhou možnost a tašku doplnila o boční díly. Těžko by někdo uhodnul, že to nebyl původní záměr:-)

Větrník jednak tašku zpestřuje, ale taky maskuje přišití vnitřních kapsiček.

Prošívaná taška s výztuhou je šitá v podstatě stejně, jako moje dřívější dospělácké nákupní tašky.

Celá taška jde zavřít na zip, aby malé hudebnici nic nevypadlo.

Školáčci asi často potřebují pastelky a fixy, do pouzdra se to ani nevejde. Tak jsem honem ze zbytků spíchla malou taštičku.

Tohle nenáročné šití s jasným zadáním mě docela baví, je to suprový relax.

Plody pozdního podzimu

Letos měly některé duby hodně žaludů. Rozhodli jsme se jich trochu nasbírat. Zjara je nasejeme a uvidíme, kolik sazenic nám vyroste. Před  pár lety jsme to zkusili, ale dopustili jsme se chyby. Naseli jsme je na podzim a myši nám je sežraly skoro všechny. Zjara jsme síji opakovali a celkem se zadařilo. Ale stejně je nejlepší sadbu nakoupit ve školce, zkrátí se tak doba nutné péče o mladý stromek.
Nejprve padají z dubu červivé žaludy, ty nejlepší padají až nakonec. Pár kbelíků jsme sebrali, snad aspoň desetina bude dobrých. 

Sbírali jsme opakovaně pod jedním statným dubem u lesní cesty, nebyla tam totiž tráva. Obrázek na dubu znamená, že zde mají zastávku procesí jdoucí k nedalekému mariánskému poutnímu místu.

Snažili jsme se sbírat ty nejpěknější žaludy, ale stejně jsme jich nasbírali spousty děravých. Někdy jsou červivé i ty napohled bezvadné.

Kdysi jsem četla o tom, jak v dobách neúrody lidi přidávali do obilné mouky mleté vyloupané dubové žaludy. Tak jsem si ze zvědavosti taky ochutnala. Jádro se kouše zhruba jako nějaký ořech, ale čím déle se žvýká, tím víc hořkne a trpkne. Dá se to i spolknout, ale není to žádné pochutnání. Prostě moc tříslovin, brrrr. Dub má zřejmě třísloviny ve  všem, v listech, dřevu i kůře (odvar se používá v lidovém léčitelství zevně, má svíravý protizánětlivý účinek).
Tak a teď o něčem chutnějším - o lískových oříšcích.Před časem jsem tady psala o lískách a nelichotivě jsem se vyjádřila o oříšcích lísky turecké. Letos se jich urodilo hodně, tak se pokusím něco z té úrody vytěžit. Skořápka "turka" je ale tak silná, že se do ní musí pořádně majznout a odnese to i jadérko, které je pak k nepoužití. Po mnoha pokusech se ale dá získat určitá obratnost.

Vlevo oříšky lísky turecké, vpravo oříšky lísky obecné

A ještě jednou zblízka., vlevo je ten "turecký".

Po rozlousknutí - vlevo skořápka oříšku lísky obecné. Je jasně vidět, že skořápka "tureckého" je silnější, zato jadérko samotné je skoro bez šupinek, takové nahaté.

Turecké lískáčky jsou mnohem menší, ale jejich srdíčkovitý tvar by mohl být hezký na zdobení nějakého drobného pečiva.
Vlašské ořechy taky máme, pomalu je louskám a dávám do mrazáku, aby byly pohotově po ruce a nežlukly. Používám je hlavně na dorty, protože suchý piškotový korpus není nic moc. Pokud se ale nahradí polovina mouky mletými ořechy, je to úplně luxusní. Všechny moje dorty pro vnoučata k narozeninám a křtinám mají ořechový korpus.

Medobraní

Letos už je to naše druhé vytáčení medu. První  bylo, když dokvetla řepka. To je pravý čas k vytočení jarních květových medů, které by brzy v plástvích zatuhly a nešly by ven.  Právě dokvétá lípa, předtím včely sbíraly nektar z malin a ostružin.

To je naše lesní stanoviště, úlů je tam víc, jsou v zákrytu, některé zas mimo záběr.

Naše autíčko, jinak starší ojetina koupená v Rakousku - vyřazené pošťácké auto s náhonem na všechna čtyři kola, což je pro jízdu na naši paseku klíčové.

A už to včelkám bereme. Pěkná plástev plná lipového medu.

Tady je jasně vidět zavíčkovaná část, pod ní pilně pracuje plno včel - zahušťují med a postupně zavíčkovávají. Tuhle už jim sebereme taky.

Včely je potřeba odehnat a plástev honem schovat. Dávám je do auta do nedokončených nástavků, které zatím poslouží jako transportní bednička. Tentokrát jsme odvezli sedm bedniček po 10 rámcích. Je to skoro metrák medu.

Rámek s pláství se opře o stojánek a speciální vidličkou se odstraňují vosková víčka.

To je plástev po vytočení medu. Musí se zase vrátit včelám. Ony si ji trochu upraví, vylížou zbylý med a buď znovu nanosí medové zásoby, nebo matka plástev zaklade.

Náš nový medomet. Do těch klícek-kazet se vloží odvíčkovaný rámek. K ose táčení jsou tyto klícky připojeny pružinami. Při otáčení se pak kazety přiklopí tangenciálně. Změna směru otáčení má za následek sklopení na druhou stranu. Uživatel si naprogramuje směr otáčení, rychlost a dobu. Takových sekvencí je několik, takže se střídá směr otáčení a stupňuje rychlost. Je to paráda, u toho staršího jsem musela rámky ručně otočit a znovu spouštět medomet.

Další dobrá věc - nádoba se svislými síty. Klasická vodorovná síta se brzy zanesla zbytky vosku a musela se měnit. Tady vystoupá vosk nahoru, v hloubce jsou síta čistá a med jimi dobře protéká.  Když je nádoba plná, přistaví se nějaký hrnec a otevře horní ventil. Dá se pracovat bez přerušení, jen se musí hlídat, aby přítok nebyl větší než odtok. To by se pak nečistoty přelily jako přes splav a muselo by se to znovu přecedit.

Celá sestava. Už je prakticky dokončeno, během plné práce nemám čas fotit a kromě toho mám ulepené ruce.

Tohle je tzv. srdíčko - včely začaly stavět v prostoru, kde chyběl rámek a začátek díla má tvar srdce. Všechen vosk je čerstvý, tzv. panenský. Zanesly ho lipovým medem. Hned jsem si kus ukousla, není nic lepšího. V luxusních hotelích dávají hostům právě takový včelí výrobek - plástečkový med. Je zaručena původnost a čistota.

Tentokrát jsem měla štěstí, ani jedno žihadlo. Ale jsem jen pouhý pomocník.

Když rozkvetly lípy

Letos se lípy vyznamenaly. Vynahradily si loňský slabý rok a obalily se květy důkladně. Lipový čaj mám moc ráda, ale ne ten kupovaný. Málokdy je totiž voňavý a dobrý. Tak jsem si počkala, až rozkvetly naše lipky v lese. Čistota je zaručena.

Koruny kvetoucích lip teď nejsou zelené, ale krémově bílé.

Květy narostly v chomáčích, za každým listem snad tři květenství.

Jak jsem si tak prohlížela jednu lipku, uviděla jsem roj včel. Bylo to snad 20m od úlů, takže byly naše. Cizí roje je lepší nebrat, nikdy se neví, jak moc jsou promořeny parazity a nemocemi.

Měla jsem dilema - nahlásit to Včelařovi nebo být radši zticha.

Věděla jsem totiž, co bude následovat. Kromě toho jsem už chtěla jet domů. Ale nakonec jsem to přece jen nahlásila.

Bylo rozhodnuto - uříznout větev s rojem, nějak to zapakovat a převézt na jiné stanoviště.

V lese jsme stejně neměli volný úl. Naštěstí jsem tam měla kartonovou krabici. Chtěla jsem ji rozdělat a položit před některý úl, aby tam nemohla růst vysoká tráva. Tady je video - větev se musela trochu zakrátit a šup s ní do krabice. Některé včely neseděly v chumáči, ale divoce poletovaly. Nepojedou s námi pryč, ale budou se muset asi vrátit do původního úlu.
Já jsem za plotem a podávám potřebné věci z auta apod. Taky mám za úkol přebrat přes plot krabici, protože branka je daleko.

Ta krabice mi připadala velice nevyužitelná a ejhle,  jak se hodí.

Přejeli jsme na zahradu, bylo tam pár volných úlů.

Nastalo setřepávání včel do úlu.

V úle byly nachystány rámky s tzv.  otevřeným plodem, aby se ho nové obyvatelky ujaly, jenže velká část roje se rozlítala a začala se usazovat na blízký šípkový keř.  Zřejmě vzlétla i matka, protože postupně se začaly přidávat i včely, které se podařilo setřást do připraveného úlu.

Ještěže si sedly tak nízko a v dosahu.

Honem jsme začali do vzduchu mezi poletující včely vychrstávat vodu z pet-lahví, abychom nasimulovali déšť. To se pak shlukování do chumáče urychlí a hlavně nedostanou nápad letět jinam. Pak jsme se dali do jiné práce a čekali, až si skoro všechny vyrojené včely sednou.

Tady je třeba rámek se zavíčkovaným plodem (vyklube se pak hotová dělnice), některé buňky s plodem jsou zatím otevřené, protože larva je ještě malá a musí být krmena.

Tady je taky otevřený plod. Ty větší vyboulené buňky jsou zavíčkované trubčí larvy. Dole ten rampouch je matečník. Vylíhne se z něj nová matka a může dojít k rojení. Včelaři je někdy odstraňují nebo dávají do tzv. oddělku (vezme se pár rámků se zásobami, plodem a včelami a založí se tak nové včelstvo).

Tak se zdá, že už se nám včelí roj usadil. Tady je video. Nebojte, mám včelařskou ochrannou síťku přes hlavu.

Už jsou skoro všechny. Tak zase znovu - odstřihnout větvičky a opatrně přenést do nachystaného úlu.

Včely, které se vyrojily, se na cestu dobře napily medu, takže ani nemají náladu štípat. Sedí mi na levé ruce, tykadla (má v nich jakési senzory) opřená o moji pokožku a vyhodnocuje. Zkoumání nedokončila, odmetla jsem ji.

Opatrné přenášení. Potíž je v tom, že roj obalil dvě nespojené větvičky.

Šup s nimi do úlu. Dole mají rámky s plodem od jiného včelstva, dále tam mají rámky, aby mohly stavět a matka klást. Horní nástavek je tam vlastně jen proto, aby se tam dala celá větvička a nemusela se otřepávat. Co přečuhuje, musí se zakrátit. Pak přiklopit víko a raději zavřít česno.

Druhý den ráno jsme zjistili, že už se zabydlely a přelezly na nachystané rámky. Holá větvička se mohla vyndat, do horního nástavku včely dostaly další rámky, aby měly co dělat. Do zimy z nich bude plnohodnotné včelstvo.

Čas třešní

  Třešně patří k oblíbenému ovoci, pořád ještě najdete kolem cest nejnižší třídy aleje třešní. V okolí mého bydliště převládají. Třešeň totiž nemá ráda vysokou spodní vodu a dost dobře si poradí na sušším stanovišti, což je náš případ. Roste tam hodně ptáčnic (mají prťavé plody) a polovišní. Velkopolodé a šťavnaté třešně musíte hledat spíš na zahradách.

Tady je jedna moje oblíbená odrůda.

My třešně vůbec nestříkáme. Všimla jsem si, že vrtule nenapadá všechny stromy či druhy se stejnou intenzitou. Některé vydrží bez červivosti hodně dlouho, jiné jsou červivé, i když nejsou ještě pořádně zralé.
Nejraději mám třešně syrové, sním jich za sezonu nejméně kbelík a ne jeden.

Zavařené je sice jím, ale obešla bych se bez nich. Připadají mi mdlé. Podělím se s vámi o jeden ze svých nejnovějších receptů. Bylo tu zadání: zavař třešně, ale ať tam je co nejmíň cukru. Nastalo velké googlování. Podařilo se - třešně v soli. Prý se to tak dříve při nedostatku cukru běžně dělalo.
Není to taková hloupost, jak si možná myslíte. Sůl konzervuje a zároveň zvýrazňuje chutě.  Návod jsem přečetla nedbale, mělo se to dělat s vypeckovanými třešněmi. Já zavařila celé. Vydrží nejméně rok!

Postup:
Omyté a pečlivě přebrané třešně se dají do sklenic a do každé se navrch nasype trochu soli, tak na začátek kávové lžičky. Já dávám co největší špetku, co se vejde mezi palec a ukazovák:-)

Dala jsem sůl na tuto plastovou lžičku, na nerezové to bylo špatně vidět.

Žádný nálev se tam nepřidává. Sklenice se zavíčkují a  sterilizují na 87-90°C po dobu 30minut. Sůl vytáhne trochu šťávy, tak se sklenicí všelijak otáčím a protřepávám. Než zavařené třešně sklidím do sklepa, tak je mám tak 10 dní pod dozorem a denně je protřepu, aby se ten slaný roztok rovnoměrně dostal na všechny plody.

Pokud víčko dobře drží a plody byly zdravé, tak by se neměl zkazit obsah ani jedné sklenice. Mně se to minule podařilo. Třešně skoro nemají slanou chuť, jsou příjemně sladké. Pro diabetiky ideální. Měly by se použít masitější odrůdy, např. chrupky. Dají se pak i vypeckovat a použít na ovocný koláč.

Dobrou chuť!

Starosti s jehňaty

Koncem dubna se narodila další jehňata. Největší překvapení nás čekalo u stařičké ovce Leny - narodila se jí trojčata, všechna vypadala zdravě.

Trojčata - je jim půl dne, chodí se napít k mámě a odpočívají.

U trojčat je potíž, vždycky jedno bude trochu ošizené. Navíc tahle ovce se skoro vždy dva dny po porodu "složila". Museli jsme jehňata přikrmovat a ovci napájet z lahve roztokem glukozy. Stalo se to i tentokrát, jenže nakonec to nedopadlo nejlíp. Jedno z jehňat dostalo průjem a vydrželo jen tři dny, ovci jsme udrželi naživu skoro týden. Zůstali dva sirotečci - dvě malé ovečky.

Sirotečci mají 2 týdny - vlevo je Kukačka, vpravo Mazlík.

Kukačka se ještě za života svojí mámy snažila vecpat k jiné ovci a skoro úspěšně. Snažili jsme se tomu zamezit, protože pak by hladovělo jiné mládě a my bychom nevěděli, které vlastně potřebuje přikrmit.

Mazlík - je drobnější, není moc aktivní, trochu kulhá, tak jí dávám stopové prvky jako selen, hořčík apod, protože to může být nějakým jejich nedostatkem. Z lahve ale pije s chutí plnou dávku.

Skoro se nezajímáme o ostatní jehňata, protože těm nic nechybí. Mají svoje mámy a někdy už neví, co roupama dělat.

Kukačka si přišla zjistit, jestli by ještě nemohla něco dostat. Tohle jehně je mimořádně životaschopné a navzdory nepřízni osudu se o sebe umí postarat.

Kukačka a Mazlík mají 4 týdny, dostávají 1/2 litru mléka dvakrát denně a trochu už se pasou. Dáváme jim čerstvé kravské mléko, jezdíme pro ně na blízkou farmu. Za měsíc budou dostávat mléko už jen jednou denně a až jim budou tři měsíce, tak budeme mít konečně pokoj s krmením. Poučení pro příště - nechávat si jen mladé a zdravé bahnice, odpadne tak spousta práce a starostí.

Fialová? Fialová!

Někdo nemá fialovou barvu rád. Ani jako ostín. Znám ale jednu malou holčičku, která od oblíbené růžové přešla na odstíny fialové.

Na zahradě se nám rozmnožila pažitka, úplně zdivočela. Teď zrovna kvete.

On ten nafialovělý kvítek je vlastně hezký.

Nedaleko zahrady zaseli políčko máku. Už trochu odkvétá, ale pořád ještě je to pěkný pohled. Vlčí mák se tam nějak vetřel, ale je vlastně taky hezký.

Pyl je žlutý, včely si tohoto bohatství docela užívají.

Na vlčím máku je nakonec taky něco nafialovělého - pyl. Vypadá to, že má modrofialovou barvu, ale když ho včely posbírají, slepí medem, tak se v buňkách bude jevit tmavý až do černa.

A ještě něco nafialovělého. Dozrává mi kamčatská borůvka. Chuťově nedosáhne na tu kanadskou, ale teď zjara jsou jakékoliv čerstvé plody vzácné, tak ozobávám každičkou bobulku.

A na závěr něco z počátku jara - fialky.

Tvarohová pomazánka(nebo nějaká obdobná), trocha pažitky a hrst fialek. Když jsou čerstvé, pěkně zavoní a docela chutnají.

Fialová je opravdu dobrá!

Louhované preclíky neboli Laugenbrezeln

Zvu vás k malé exkurzi do bavorské, resp. švábské kuchyně. Je to pochutnání hlavně pro pivaře. Louhované pečivo se dá zakoupit např. v Kauflandu. Moje preclíky byly srovnatelné, hlavně byly úplně čerstvé, což je u kynutého pečiva skoro zásadní.
Louhované - to znamená, že jsou před pečením namáčeny v louhu sodném. I když se prý dá čistý potravinářský louh zakoupit v lékárnách, moc bych na to nespoléhala a z hlediska bezpečnosti práce bych si s tím radši nezahrávala. Za přítomnosti dětí už vůbec ne. Dá se použít i jedlá soda bicarbona (NaHCO₃), ale je to moc slabá zásada. Silnější zásaditost se získá jejím tepelným rozkladem. Stane se z ní uhličitan sodný (Na₂CO₃) neboli soda na praní, ovšem potravinářské kvality. Zásaditost je vyšší než u jedlé sody a není nebezpečná jako louh sodný.

Na plech vyložený alobalem jsem nasypala 100g jedlé sody a pekla v předehřáté troubě  na 120-130 stupňů po dobu 60 min . Dá se připravit předem, ale musí se neprodyšně uzavřít, aby nenavlhla, Jinak máme zpátky sodu bicarbonu.

Připravíme si kynuté těsto např. z těchto surovin:

• 200 g (ml) vody (dá se použít i mléko nebo napůl pivo+voda)
• 50 g měkkého sádla (nebo polovinu jiného tuku jako máslo, Hera apod.)
• lžička cukru
• 1- 1,5 lžičky soli
• 400 g hladké mouky (možno dát až polovinu polohrubé výběrové)
• 20 g droždí     

Vykynuté těsto prohněteme a rozdělíme ho na 8 stejných kousků. Každý kousek těsta rozválíme na obdélník, ten srolujeme a spoj seštípáme.

Vzniklý váleček rozválíme na 50-60 cm dlouhý váleček, který se směrem ke koncům ztenčuje a vytvarujeme preclík.

Preclíky necháme pod utěrkou asi 15min kynout.

Do kastrolu jsem dala asi 3/4-1 litr vody, přivedla k varu, pak vhodila 100g pečené sody. Do vřící vody jsem vložila preclíky, počítala do deseti, obrátila a opět počítala do deseti. Vyndávají se děrovanou naběračkou, nejlépe tou velkou plochou na sbírání pěny.

Troubu si předehřejeme na 250 °C, plech vyložíme pečícím papírem. Ovařené preclíky se potřou žloutkem a posypou hrubou solí. Ostrým nožem nebo žiletkou se nařezávají na "bříšku" - té nejtlustší středové části. Peče se 15-20min, nutno hlídat.

Povrch je jakoby glazovaný, má mírně nahořklou chuť. K pivu jsou vynikající, namazané máslem a medem dobré nejsou.

Tak zas někdy si je udělám s dobrou klobáskou a pivem, ani nemusím jezdit do Německa na Oktoberfest.